Historie katedry

Samostatné stolice pomocných věd historických byly na jednotlivých univerzitách habsburské monarchie zřízeny v rámci reformy vysokoškolského studia v roce 1784. Na pražské univerzitě byl profesorem „diplomatiky, numismatiky, heraldiky a starožitností“ (od roku 1824 pomocných věd historických) jmenován v roce 1784 dosavadní učitel kaligrafie na malostranské normální škole Franz Steinsky (1752–1816). Přednášel zde až do roku 1816 pro studenty Právnické a Filozofické fakulty, vždy v 1. ročníku základy diplomatiky a heraldiky, ve 2. ročníku základy starožitností (tj. chronologie, mytologie, geografie a numismatiky). Zájem o jeho přednášky poklesl v roce 1791, kdy přestaly být povinné. Ve výuce diplomatiky Steinsky vycházel z oficiální učebnice Gregora Grubera, pro výuku paleografie vytvořil vlastní (bohužel nedochovanou) učebnici. Sám však nevytvořil žádné vědecké dílo (až do roku 1810 byl současně stále učitelem na malostranské normální škole).

Po Steinského smrti byl jeho nástupcem jmenován Jan Nepomuk Helbling, rytíř z Hirzenfeldu (1789–1865), na fakultě zůstal až do roku 1860, ale již roku 1824 byla profesura PVH zrušena, od té doby učil zdarma. Orientoval se zejména na numismatiku a heraldiku, vytvořil také dnes ztracený diplomatář města Sušice. Pro výuku diplomatiky byly používány listiny českých zrušených klášterů. Stejně jako jeho předchůdce nevytvořil významnější dílo a důležitý výzkum na poli PVH probíhal jinde (Národní muzeum, KČSN, břevnovský klášter).

Impulsem pro další rozvoj pomocných věd historických u nás se stalo zřízení Institutu für österreichische Geschichtsforschung ve Vídni, který se pod vedením svého druhého ředitele Theodora von Sickela zařadil mezi nejdůležitější vědecká centra. Studium na vídeňském institutu absolvovala řada později významných českých historiků a archivářů, prvními studenty z Čech byli v letech 1859–1861 Josef Emler a Matthias Pangerl, od 80. let jejich počet pravidelně narůstal.

Na pražské univerzitě byla obnovena výuka PVH v roce 1871, kdy zde začal jako soukromý docent přednášet Josef Emler (1836–1899). V roce 1875 byla znovu zřízena stolice PVH, kdy byl ordinářem jmenován autor dvou klášterních diplomatářů (Vyšší Brod, Zlatá Koruna) Matthias Pangerl (1834–1878), který však zemřel již v roce 1878. Roku 1879 byl jeho nástupcem jmenován Josef Emler, který zde působil až do roku 1898 (po rozdělení univerzity roku 1882 na české univerzitě). Emler byl současně pražským městským archivářem, v archivu probíhala také při nedostatku prostor veškerá výuka. Josef Emler se soustředil zejména na diplomatiku a ediční práci (vydavatel edice Regesta diplomatica Bohemiae et Moraviae pro období 1197–1335, dále například desek zemských, urbářů, konfirmačních knih aj.), je také autorem první české chronologické příručky.

Emlerovým nástupcem se stal Gustav Friedrich (1871–1943), který na pražské univerzitě vyučoval od roku 1898 až do uzavření českých vysokých škol v roce 1939. Rovněž Gustav Friedrich se orientoval především na diplomatiku (jeho nejdůležitějším dílem je zahájení edice českého diplomatáře – Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, který sám vydal až do roku 1240). Friedrich dále připravil edici desek dvorských a příručky paleografie a chronologie.

Po vzniku Československé republiky byla prosazena myšlenka na zřízení archivní školy, která se poprvé objevila již v roce 1862 současně se zřízením zemského archivu. Na základě společného návrhu ředitele zemského archivu Jana Bedřicha Nováka a Gustava Friedricha byla zřízena dne 2. září 1919. Organizačně nebyla archivní škola součástí univerzity, studium na ní však bylo možné pouze souběžně s Právnickou nebo Filozofickou fakultou. Jejím ředitelem se stal Gustav Friedrich, sekretářem Vladimír Klecanda, později Bedřich Jenšovský. Studijní plán tvořily PVH, středověká archeologie, středověká latina, stará čeština, slovenština, němčina, nauka o pramenech, dějiny práva a správy a archivnictví. Na výuce se podíleli pedagogové UK a přední archiváři. V roce 1934 došlo k reformě studia. Byly doplněny předměty muzejnictví, dějiny umění, muzejní konzervace a pravěká archeologie a archivní škola byla určena i pro budoucí pracovníky muzeí. Roku 1931 bylo vládním nařízením stanovena povinnost absolvování archivní školy pro konceptní a vyšší úředníky státních a zemských archivů. Za I. republiky bylo realizováno 8 kursů, 9. kurs se konal za protektorátu (v letech 1941–1943). Byl pouze dvouletý, aby se na něj nevztahoval zákaz výuky na českých vysokých školách. Navíc byly přidány předměty – dějiny Německé říše a dějiny německého archivnictví. Výuka na archivní škole byla obnovena i po válce, kdy byly realizovány 2 kursy (1945–1948 a 1947–1950), v roce 1947–1950 současně také kurs na Masarykově univerzitě v Brně pod vedením Jindřicha Šebánka.

Seminář pomocných věd historických byl zřízen také na německé univerzitě (zde působili Emil Werunsky, Samuel Steinherz, Harold Steinacker, Hans Hirsch, Edmund E. Stengel a Heinz Zatschek). Jednalo se ve většině případů o významné historiky, Praha však pro ně byla většinou přestupní stanicí před další kariérou ve Vídni nebo na univerzitách v Německu.

Po obnovení českých vysokých škol byl ordinářem pomocných věd historických na FF UK jmenován v roce 1945 Vladimír Klecanda (1888–1946). Jeho nástupcem se stal v roce 1948 Václav Vojtíšek (1883–1974), který na pražské univerzitě vyučoval již od roku 1927. Václav Vojtíšek se soustředil především na městskou správu a diplomatiku, městskou a státní heraldiku a sfragistiku, kodikologii a epigrafiku. Na filozofických fakultách bylo roku 1948 reformováno studium a zřízen samostatný obor pomocné vědy historické a archivní studium (v Praze realizováno od školního roku 1949/1950). V této souvislosti byla jako nadbytečná zrušena v roce 1949 Státní archivní škola (poslední kurs ale doběhl v roce 1950). Na filozofických fakultách probíhalo studium PVH jako dvouoborové (v kombinaci s historií), trvalo 4 roky.

K 1. září 1964 byla zřízena samostatná Katedra pomocných věd historických a archivního studia FF UK. Jejím vedoucím se stal Zdeněk Fiala (1922–1975), který v roce 1958 vystřídal Václava Vojtíška ve vedení dosavadního Oddělení archivního studia v rámci Katedry československých dějin. Zdeněk Fiala se zabýval především soustavným studiem českých kronik a legend, středověkou i novověkou diplomatikou, dějinami správy a obecnějšími otázkami kulturních a sociálních dějin středověkých Čech. V roce svého zřízení měla katedra 5 pracovníků, postupně byl jejich počet zvyšován. Od počátku existence katedry se na výuce podílela také řada externích spolupracovníků z jiných univerzitních pracovišť, ČSAV, archivů, muzeí a knihoven. Většina pracovníků katedry se věnovala medievistice – zejména středověké diplomatice, paleografii, dějinám správy, nauce o pramenech. Důležitými badatelskými výsledky jsou zejména pramenné edice: české kroniky, vizitační protokol, soupis městských knih do roku 1526, nebohemikální listiny v našich archivech atd. Od roku 1964 bylo studium pětileté (interní, dálková a externí forma) a až do roku 1972 pouze jednooborové. V roce 1972 byl změněn studijní plán (studium bylo dvouoborové v kombinaci s historií), rozšířena výuka archivnictví (2 semestry úvodu v 1. ročníku a 3 semestry ve 3. a 4. r., po 2. r. byla 3 týdny archivní praxe a po 4. ročníku 4 týdny). Součástí studia byly také odborné exkurze, někdy i do zahraničí.

Další formou studia, kterou katedra poskytovala, byly archivní kursy pro střední archivní pracovníky, první byl realizován roku 1963/1964 – jednoroční, od 1967/1968 byly realizovány kursy dvouleté, ukončené písemnou a ústní zkouškou z PVH, archivnictví, čs. dějin a dějin správy. Archivní kursy byly otevírány cca 1x za 5 let. Poslední kurs byl ukončen v roce 1993/1994. Od roku 1965 získala katedra také právo přijímat externí a interní aspiranty (CSc.). Poslední z aspirantur, organizované touto formou skončily v roce 1992. Aspiranti studovali podle individuálního plánu 3–5 let, součástí studia byla obhajoba kandidátské práce a tzv. kandidátské minimum. Od roku 1966 byly podle nového zákona obnoveny také doktorské tituly (PhDr.), které byly udělovány na základě obhajoby disertační práce a složení státní rigorózní zkoušky

Nové studijní plány byly zavedeny v roce 1977/1978. Studium bylo od té doby pouze jednooborové čtyřleté. Novinkou byla tzv. společensko-politická praxe, zaměřená na výzkum dějin KSČ a dělnického hnutí. Po smrti Zdeňka Fialy v roce 1975 byl jmenován vedoucím katedry Zdeněk Bakovský, došlo také k dalším personálním změnám.

Nový model studia byl zaveden až po roce 1989. V roce 1990 byl jmenován vedoucím katedry Ivan Hlaváček (1931). Od 1.1. 2000 je vedoucí katedry Marie Bláhová (1944). Od roku 1991/1992 bylo studium rozděleno na 2 cykly. První cyklus (2 roky) byl pro všechny studenty společný: prosemináře PVH, archivnictví + 2 týdny praxe, historický, němčina, latina klasická a středověká, dějiny správy do 1848, středověká paleografie, obecná diplomatika a chronologie, kurs výpočetní techniky. 2. cyklus (3 roky) bylo možné si zvolit ze dvou specializací: pomocné vědy historické nebo archivnictví. Pro obě zaměření byly základní předměty společné: česká diplomatika středověku a novověku, novověká paleografie, středověká němčina, sfragistika, heraldika a genealogie. Po prvním cyklu bylo nutné složit komisionální postupovou zkoušku (základy archivnictví, nauka o pramenech, obecná diplomatika), na závěr studia státní závěrečnou zkoušku (PVH, archivnictví, dějiny správy). Pokud je obor diplomní, předchází SZZK obhajoba diplomové práce. Studium archivnictví bylo v této době buď jednooborové nebo dvouoborové (s kombinací historie, latina, němčina, hudební věda, italština nebo dějiny umění). Od roku 1994/1995 je realizováno externí studium – systém individuálních konzultací a zkoušek podle stejného plánu jako u denního studia. Součástí studia jsou odborné exkurze (v posledních letech většinou zahraniční – SRN, Rakousko, Polsko, Maďarsko, Slovensko, Itálie).

Novou formou je od roku 1996/1997 bakalářské studium. Trvá tři roky, je ukončeno obhajobou bakalářské práce a bakalářskou zkouškou (redukovaný plán magisterského studia – orientace na novověk a praktické archivnictví). Od roku 1990 realizováno nové postgraduální studium (PhD.), trvá 3–5 let, forma externí nebo interní, studium podle individuálního studijního plánu (2 jazyky, filozofie, 3 odborné zkoušky, povinnost publikovat několik článků, recenzí a anotací) – závěr – obhajoba doktorské disertace a státní doktorská zkouška před oborovou radou (10 členů – zástupci FF UK, HÚ AV ČR, NM, AS MV). Od roku 1998/1999 též obnoveno doktorské studium (PhDr.) – obhajoba disertační práce a rigorózní zkouška z PVH.

Katedra pořádá pravidelně vědecké konference (1988 – 200 let pomocných věd historických na pražské univerzitě, 1989 – Josef Emler, 1990 – městská diplomatika, 1993 – Břevnov v českých dějinách, 1995 – Pomocné vědy historické a jejich místo mezi historickými obory, 1998 – Česko-rakouské vztahy ve 13. století, vydává časopis AUC – Z pomocných věd historických (již více než 10 svazků) a další publikace.

(Mgr. Jan Kahuda)

Úvod > Historie katedry